Náš život je omezován pouze mírou naší fantazie.

Anonymita

18. září 2015 v 15:44 | Arien |  Téma týdne
Asi pro každého z vás je důležitá anonymita. Ale proč. Proč se musíme skrývat sami před sebou. Myslím, že odpověď známe všichni moc dobře. Ze strachu. Ze strachu z toho, že nás ostatní okradou o naše těžce vydělané úspory, majetek nebo si nás prostě najdou a začnou nám ubližovat nebo vydírat. V některých případech nemůžeme věřit ani svojí vlastní rodině, až tak daleko to zašlo. A jak se před tím bráníme? Uschováváme své peníze do nedobytných trezorů, své domy zabezpečujeme kamerami a nerozbitnými skly a nevěříme nikomu, kromě těch nejbližších. Lidská chamtivost nezná mezí, každý člověk má v sobě díru, kterou musí naplňovat věcmi, které se nám líbí. Otázka jenom zní, jak toho docílíme. Většina lidí je počestných byť nekradou jen ze strachu pro trest, ale těm ostatním je úplně jedno co ukradnou a jak to ukradnou. Je jim jedno jestli tím ty dotyčné připraví na mizinu nebo jestli jim to nějak ublíží.



Když se řekne slovo zloděj, nejspíš si představíte dospělého člověka ale smutné je, že začínají krást i malé děti. Já sama bych tomu nikdy nevěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči.
Minulé léto, když jsem se vracela z knihovny, mě kousek před domem zastavili malinké děti. Nejstarší holčička mohla chodit snad do druhé třídy a dva kluci, se kterými se bavila, snad ještě ani školu neviděli. Seděli na lavičce, a když jsem kolem nich prošla z lavičky se všichni zvedli, zastavili mě a zeptali se mě kolik je hodin. Tak jsem sundala batoh z ramena, vytáhla z přední kapsy mobil a řekla jim čas, to jsem ale netušila, že holčičku nezajímal čas ale můj, sotva dva měsíce starý mobil. Když už jsem ho chtěla dávat zpátky, holčička najednou řekla,"Dej mi ten dotykáč." tak jsem tam ohromená chvilku klečela nad svým batohem s mobilem v ruce, pak jsem se vzpamatovala, hodila mobil do batohu a řekla jsem, že jí ho nedám. V tu ránu se na mě začali sypat hromady urážek, ty které jsem znala i ty, které jsem neznala a já jsem pochopila, že bych asi měla jít. Tak jsem klidným krokem vyrazila na cestu domů, ale ty děti se nedali jen tak odbýt. Brali všechno, co jim přišlo pod ruku, začali to po mě házet a tahat mě za vlasy. Kolem dokola nikdo nebyl, takže volat o pomoc by asi bylo zbytečné a nehledě na to jsem měla svou hrdost a klidnou povahu ale co je moc to je moc. V ruce jsem mela ještě svůj nedojedený kornou zmrzliny, o kterém jsem se zapomněla zmínit, a tak jsem se nečekaně otočila a mrštila jimi po dětech, vrhla jsem na ně varovný pohled a děti nejspíš pochopily, že tenhle mobil nedostanou a šli pryč.
Hned jak jsem přišla domů, řekla jsem všechno mamce a ta se hrozně moc rozzuřila, co si to vůbec ti malí parchanti dovolili, a tak se mnou jela k onomu místu. Ještě tam byli, a tak mamka vzala můj mobil, vyšla z auta, přišla k dětem, vyfotila si je a řekla, že jestli ještě jednou zjistí, že někomu se jenoum pokusí ukrást mobil, tak je udá na policii a děti s vystrašeným pohledem utekli.
Vím, že jsem trochu odběhla od tématu, ale tohle jsem vám chtěla říct, aby, jste v dnešní době byli moc opatrní a nevěřili ani malým dětem.
Miluju všechny živé bytosti, ale na lidech mě moc mrzí, že v nich pomalu převládá chamtivost. Ale ještě víc mě mrzí, že i malé děti jsou už zkaženy lidskou chamtivostí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Viděli jste už někdy zloděje?

Ano.
Ne.
Možná na ulici, ale nevím o tom.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama