Náš život je omezován pouze mírou naší fantazie.

Voda nás spojuje

9. srpna 2015 v 14:55 | Arien |  Zážitky

Na zahrádce máme jezírko, ve kterém plavou čolci, žáby, ptáci se tam chodí napít, je tam také hojné zastoupení hmyzu a já vám chci odkrýt důvod, proč to jezírko tolik miluju, a proč tam tak často chodím.

V takovém vedru hledá člověk každý potůček, řeku či jezírko, kde by si mohl smočit nohy a já mám to štěstí, že ho mám přímo pod nosem. Je to moje záchrana, osvobození od toho všeho rozruchu. Po tom krušném dni, kdy jsem strávila den u želícího prkna a pomáháním mamince s úklidem domácnosti a tak jsem se při raném západu slunce pustila do sekání zahrady s ruční sekačkou. Ani nevíte, jak miluju sundat si boty a procházet se po trávníku. Je to tak osvěžující a popravdě je to jedna z věcí, kterou na letních prázdninách tolik miluju. Jediné co mi na tom sekání vadilo, byl ten rachot, ale za chvíli jsem si zvykla. Nevím přesně, jak dlouho jsem takhle pracovala, ale řekla bych, že asi tak kolem půl, tři čtvrtě hoďky a pak jsem měla zbytek večera jenom pro sebe. Celá jsem hořela, potřebovala jsem se něčím schladit, ale sklenice vody nepomohla a tak jsem zamířila k onomu zmíněnému jezírku. Stoupla jsem si na velký kámen, který rozděloval posečenou trávu od zastíněného jezírka.

Můj pes Teddy už si tam dávno chladil tlapky. Hmyz se rozestoupil, aby mi také udělala místo, já si sedla na placatý kámen vedle Teddouše a zabořila jsem nohy do ledové vody… Ten pocit byl nepopsatelný, jako by najednou ze mě spadla všechna ta ohromná tíha a tak jsem se zaposlouchala do hučení hmyzu a do větru hrajícího si s větévkami lísek. Najednou jsem si nepřipadala jako a zemi, ale jako na úplně jiné planetě, kde neexistovalo slovo únava. Zapadající slunce se mi opíralo do zad a já se konečně rozhlédla kolem. Ve stínu keře téměř nikdo nebyl, zato na zasluněné straně bylo vlastně všechno dění. Žáby i čolci, jak malý tak velcí, se vyhřívaly na mechových plovoucích polštářcích a na chvíli zapomněli na nepřátelství, které mezi nimi panuje. To též platilo o čmelácích, včelách, vosách a sršních, neproháněli se mezi sebou a neusilovali o smrt toho druhého, ale teď seděli vedle sebe a dopřávali si doušky blažené vody. Pak něco v keřích zašumělo, zapraskalo a nastalo ticho. A pak zase. Že by myška, nebo opozdilá žabka. Pak praskla větvička a z poza listí se objevila hrdlička a za ní další a další. Usadili se na druhém břehu a pokojně začali pít. Po chvilce přišla i skupinka mladých vrabčáků a začali čeřit vodu. Zapomněli na to, že je většinou já a nebo můj pes vyháníme ze zahrady. Teď jsme tam všichni seděli a vychutnávali si návštěvu toho magického jezírka. Byla to paráda, všichni takhle pohromadě a úplně zapomenout na všechnu práci. Všichni jsme poslouchali zpívaní korel, které mají naši sousedé v kleci za plotem a cvrkání cvrčků jako každý večer. Zůstala jsem tam do té chvíle, než se i polední paprsky ztratily za obzorem a nenahradil je svit měsíce. V ten moment jsem vstala, přeskočila z kamene na čerstvě posečenou trávu, z naší tři toky staré ringličky jsem si utrhla švestku a šla jsem si jí vychutnat na svůj nejoblíbenější strom.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama