Náš život je omezován pouze mírou naší fantazie.

Znáte to...?

27. října 2017 v 23:26 | Arien

Už je to dlouho co jsem sem naposledy psala, ale přesto, že to tak nevypadá, často se sem vracím, jen tak... Pročítat si články.

Když se na ně tak dívám na si připomenu tu radost, jakou mi to v té době dávalo psaní, která postupně vyprchala.


Teď si procházím krizí a tak mě napadlo, že bych ji mohla zkusit vypsat... ale čím začít... doufám, že andělé mé prsty povedou při psaní.


Nikdy jsem nebyla moc velký talent co se týče školy, ale nikdy mi to moc nevadilo, protože ostatních ohledech jsem se sebou spokojená a tak to beru. Ale jakmile začnete mít ve škole fakt špatné známy, tak se to začíná projevovat jako dost velká nedokonalost. Určitě o sobě neříkám, že jsem hloupá, ale já v sobě prostě nedokážu to cosi zlomit a tak se s tím táhnu a nechávám to plynout, ale v poslední době si připadám jako v mlze. Nedokážu se soustředit ani na zlomek učení. nevnímám... Abyste pochopili, je to jako černá díra a vy s tím nemůžete nic dělat. I teď když píšu tenhle článek, tak si přijdu jak ve snu a houpám se jako na lodi, má mysl je zpomalená a nedokáže se na nic soustředit, jenom pozoruji jak moje prsty mačkají tlačítka klávesnice a jak se řádek za řádkem plní mými myšlenkami, které jsem už tak dlouho potřebovala někomu říct. Já ale nechci slyšet nic soucitného.. nechci slyšet nic, jenom chci aby se mi ten člověk díval do očí, stejně bych jeho slova nebyla schopna vnímat a tak by jich pro mě byla škoda.


Místo toho abych teď psala tyhle slova bych se měla učit houby a žahavce ale v momentě když jsem se přihlašovala do třídního mailu sem se zarazila a vzpomněla jsem si na opuštěný blog, který jsem nechala ležet ladem a chtěla jsem nechat uzrát čas, až najdu ta správná slova a budu hodna toho Vám něco sdělit.


Abyste pochopili můj problém, a nebavili bychom se jen v náznacích. V řádcích nudných listů popsaných z obou stran drobnými písmeny se ztrácím. Opravdu se snažím naučit se ty planá slova, která mě "vedou" k lepší budoucnosti, ale ať si k nim sednu s jakoukoli motivací, po pěti minutách zjistím, že se má mysl propadla do mého světa, kde sedím u jezera a pozoruji listy jak padají na hladinu, sleduji podvodní město, které září všemi barvami. Řasami se proplétají ladné ryby a sem tam se mihne nějaký neznámý, tvor, který jen čeká až ho pojmenuji. Pak mi ale na rameno zaklepe realita a já opět zjišťuji že jsem opět selhala, ale nevzdávám se a tak si přečtu několik dalších slov... opakuji je stále dokola, abych si ty složité názvy zapamatovala, abych je po písemce mohla opět vypustit, když v tom náhle se objeví jiskra, jasnější než všechny výstrahy v mé mysli a vede mě ke kouzelným dveřím mého světa, jenom do nich nakouknu abych věděla co se tam děje a na tváři se mi zračí úsměv. Všechny bytosti se tam smějí, tančí kolem barevného ohně, baví se a v očích se jim zračí bezstarostnost, překypávají životem a energii, která srší všude kolem a hvězdy je hladí svými jemnými paprsky po tváři.


Je těžké, ne-li nemožné ty dveře zabouchnou a když už se mi to povede, nedovedu je zamknout, chci alespoň slyšet jejich smích a nemám to srdce jim to štěstí vzít. A tak se zkroušená vracím k pochmurným logickým řádkům, kde nejsou žádná pravidla, žádná Fantasie, žádná zábava. Sama si musím razit cestu trnitým hustým porostem vědomostí, které mou představivost chtějí roztrhat a nechat ji, jako krev stékat po svém trní.


Teď když se tak dívám na odstavce mých myšlenek, mám pocit, jak bych napsala sedm stran a přitom se přede mnou tyčí pár odstavců, ve kterých je mé trápení... Jak nevýznamné je s problémy dnešního světa, lze jej vůbec nazvat problémem?... To už je jiná otázka. Nepatří sem milí čtenáři, objevila se příliš brzy, její chvíle ještě nenadešla, snad si ještě jednou najde cestu na povrch, až přede mnou bude opět bílá čistá stránka.


Děkuji za tvůj drahocenný čas,

Arien


PS: Vím jak je tento článek dětinský a neuspořádaný, ale na mě to funguje jako terapie a proto bych neradi jednu jedinou větu změnila, je to pouze tok mých myšlenek, který si razil cestu na povrch a proto je tento článek velmi neuspořádaný,

Pro to tě prosím o pochopení.

Pomohlo mi to…
Související obrázek
 

Lucidní snění (1. díl)

12. května 2016 v 13:39 | Arael a Arien |  Jiný svět
Jak jsem slíbila, přichází náš společný článek o lucidním snění. Možná jste o tom už někdy slyšeli. Pokud ne, tak vysvětlíme. Lucidní snění je - jednoduše vysvětleno- stav, kdy si ve snu uvědomíte, že sníte a začnete si ho řídit podle sebe. Možná si říkáte, že to je jednoduché, že si prostě stačí říct, je to sen, jdu si dělat co chci. Omyl! Je to opravdu obtížné. Mě se to podařilo jenom párkrát. Ale o tom teď řeč nebude.

Co to vlastně je, lucidní snění?

Jak už jsem se zmínila, lucidní snění je vlastně uvědomělý sen. Ale to není vše. Někdo říká, že lucidní snění vlastně neexistuje, že to uvědomnění je součást snu a jenom se nám zdá, že o sobě víme. Ale věřte mi, já to zažila, a musím říct, že ten pocit, když si uvědomíte, že sníte, je k nezaplacení, a pochybuji, že je to jenom sen. Připadá mi, jako bych cestovala po nějakých jiných světech, a někdo říká, že to tak fakt je. Nevím, nebudu tady tvrdit, jak to je nebo není, to ať si každý domyslí sám. Já si ale myslím, nebo spíš vím, že lucidní snění je skutečná věc a každý by si to měl zkusit.

Chlupatý pařez

11. května 2016 v 17:54 | Arael |  Naše tvorba
Před několika týdny jsme dostali v hodině hudební výchovy úkol, který se velmi podobal úkolu z hodiny češtiny, o kterém jsem psala. Tentokrát jsme však měli zadanou melodii (vlastně jsme měli na výběr ze dvou - Babička Mary, nebo Ezop a brabenec), na kterou jsme vymýšleli text. Bylo nám zadáno pár náhodných slov, která se tam měla objevit. Konkrétně - pes, kapsa, řízek, pařez, tabule, postel a židle.
Možná si myslíte, že z toho se nedá nic vytvořit, a to jsme si myslely taky, ale nakonec díky Arieninu nápadu na "chlupatý pařez" (který se mi nejdříve nelíbil, ale potom jsem ho teda přijmula a stálo to za to!!!) jsme vytvořily něco, co... co se nám prostě líbí a doufám, že se to bude líbit také vám.
 


Zavři oči a věř

9. května 2016 v 10:14 | Arael |  Téma týdne
Sedím si takhle na posteli, čtu už po několikáté svou oblíbenou knížku a u toho přemýšlím nad svým životem. Nad věcmi, které jsou mi uzavřeny. Alespoň prozatím.
Nevím, jestli jsou mezi vámi lidé, kteří věří v anděly a jiné nehmotné bytosti. Pokud ne, nevadí, pokud ano, tak mě snad pochopíte.
Moje víra v ně je celkem nestálá. Jeden den si nedovedu představit, že by neexistovali, a druhý den zase o jejich existenci pochybuji. Důvod je prostý - nevidím je. A to nejspíš kvůli té mé "nestálé víře".
Tak jsem si teda zkusila jedno "cvičení". Sedla jsem si na posteli, zavřela oči a jen se snažila si alespoň představit, že přede mnou sedí anděl, že mě hladí po tváři a povídá si se mnou. Samozřejmě nic... Tak jsem ho alespoň poprosila, ať se mi zjeví ve snu. Ještě jsem to chvíli zkoušela a pak jsem to vzdala, ale cítila jsem, že jsem zase o krůček blíže.

Fotky Bublinky a Leoška

10. dubna 2016 v 21:40 | Arien |  Deník Morčat


Vítám vás tu s novým článkem,

jak jsem slibovala, jsou tu fotky Leoška a Bublinky. A jak to vůbec u focení probíhalo?

První šel na řadu Leošek, tak jsem se s ním pomazlila, aby se uklidnil a pak jsem si vybírala, kam ho dám, aby to vypadalo hezky a protože mým favoritem je náš kousek zahrady, kde je tzv. Poodří ( Protože to tam tak opravdu vypadá jako v Poodří... no... myslím že je to hezčí než Poodří :) mé kroky směřovali právě tam.

Leošek ať jsem dělala, co jsem dělala tak se prostě nechtěl nechat vyfotit, zaprvé ho znervózňoval Tedouš, který samozřejmě musel asistovat, a tak mi pořád lezl na rameno a zadruhé se prostě nemohl normálně postavit, takže s ním byl opravdu problém.

Naopak Bublinka je rozená modelka, Tedouše si vůbec nevšímala a při každém záběru se pěkně narovnala. S ní se mi pracovalo opravdu výborně.

Každá fotka, kterou jsem s ní vyfotila, bych se nestyděla dát na blog, ale u Leoška jsem opravdu horko těžko vybírala. Téměř na každé fotce mi mrkl, jako by to dělal naschvál :).

Kam dál